Strom života - únor - Milan Fric

Milan Fric - učitel a ředitel základní školy ve Všeni:

V únoru jsme v rámci projektu ARBOR VITAE - Strom života ocenili pana Milana Frice - pedagoga a ředitele ZŠ ve Všeni. Slavnostní předání ceny proběhlo v úterý 24. 2. 2015 v 19:30 v prostorách klubu zdraví Energy na Šaldově náměstí v Liberci.
Patronem večera byl Libor Sládek - sbormistr a Zlatý Ámos - roku 2000.

„Děti se s námi budou učit, jen pokud je budeme mít rádi,“ Milan Fric rozvážně a pomalu prochází třídou, kde se zrovna připravují masky na karneval. Zastavujeme se vedle krásného
a velmi neobyčejného velblouda, ve kterého se během pobytu dětí v družině nedávno proměnila jedna zcela obyčejná školní lavice. Děti začínají sklízet barvy. Když si všimnou našeho zájmu, vesele přiběhnou a přímo před našima očima pouštní zvíře osedlají a rozhýbou.

S panem ředitelem souhlasím. Neučíme se totiž ani tak z učebnic jako od ostatních lidí.
A neučíme se od nich pouze vědomosti, předávají nám také své vidění světa, jsou nám motivací a podněcují nás k otázkám. Osobní
vztah mezi mistrem a žákem se táhne snad celou historií lidské civilizace. Teprve vznik školních institucí tuto niť zpřetrhal a nahradil ji standardizovaným, velkoplošným osvojováním normovaných vědomostí, dovedností
a návyků. Do popředí se dostaly měřitelné hodnoty, jako jsou známky či procentuální vyjádření úspěšnosti. Jenže mám pocit, že se nám v tom všem trochu ztratily děti. Proměnily se v jakousi hmotu, zapomněli jsme, že nejsou kolečky v systému, ale především lidskými bytostmi, které mají být milovány
a potřebují láskyplně poskytnutý prostor pro svůj růst.
Pro děti je přeci nutná disciplína, jinak rostou jako dříví v lese! Už slyším, jak se rozhorlují
zastánci školních velkochovů. Ano, děti potřebují disciplínu, ale nejen tu vnější, kdy někdo nebo něco určuje vzorce jejich chování. Disciplína musí vycházet především zevnitř a naučíme se jí nikoliv soustavou příkazů a zákazů, ale převzetím odpovědnosti. Odpovědnosti za svůj život, za svou rodinu, obec a konečně i celou planetu. Svoboda bez odpovědnosti se totiž zvrhává v sobectví.

Taková škola je náročná. Nejen pro děti, které musejí k samostatnosti a odpovědnosti vyrůst, ale také pro učitele. Nemohou se totiž schovat do žádného anonymního systému. Oni sami musí ztělesňovat hodnoty, které chtějí dětem předat.
Ke školnímu klavíru si sedá krásná tmavovlasá slečna. „To jsem sama složila, poslouchej!“ Začíná hrát a její kamarádka ji doprovází na bubínky. Skladba vůbec není hloupá, melancholické tóny c mol se nesou školní budovou. „Jak tě napadlo skládat hudbu?“ ptám se trochu nedůvěřivě. Od žáků v páté třídě bych moc neočekávala, že budou komponovat. „Baví mě sedět u klavíru a zkoumat, jaké mají jednotlivé tóny zvuk,“ směje se zvonivě. „Počkej, mám ještě jednu. Zahraju ti ji.“
Kéž dokážeme i my přistupovat ke světu aktivně, tvořivě a hravě. V tom všem se máme od dětí co učit. I ony mohou a mají být našimi učiteli. Smyslem vzdělání přeci není jen předávání informací, ale také – a možná především – péče o duši.

S Milanem Fricem si povídala Lucie Nováková www. komplexnimysleni.cz