Strom života - prosinec - Blanka Nedvědická

Blanka Nedvědická - dobrovolnice ve Sluneční škole v Kargyaku:

V prosinci jme v rámci projektu ARBOR VITAE - Strom života ocenili paní Blanku Nedvědickou - dobrovolnici ve Sluneční škole v Kargyaku v indickém Himálaji. Slavnostní předání ceny proběhlo v úterý 16. 12. 2014 v 19:30 v prostorách kulturního klubu Fashion PUBlic v Liberci v Sokolské ulici poblíž Šaldova náměstí.

Hostem večera byla dokumentaristka Olga Špátová.

„Když jsem uprostřed zimy v dvaceti-stupňových mrazech došla sama pěšky do Padumu, získala jsem respekt i místních mužů,“ vzpomíná na své učitelské působení v malé škole v Kargyaku uprostřed Himálaje Blanka Nedvědická. „Před Padumem byl hluboký sníh, na suťových svazích jsem se bořila skoro po pás. Za mnou vyrazil na čtyřdenní pochod ještě školník, ale ten to v půlce vzdal. Místní v zimě nikam nechodí, jenže já potřebovala na internet – syn měl 19. narozeniny.“

Kargyak leží ve výšce 4200 metrů nad mořem, v nádherném údolí za páteřním hřebenem Velkého Himálaje, v oblasti, které se přezdívá Malý Tibet. Nad vesničkou stojí od roku 2008 zcela ekologická budova školy postavená podle českého projektu občanským sdružením Surya.

Co sem přivedlo Blanku? „Potřebovala jsem si chvíli odpočinout a získat nadhled. No a oni potřebovali na půl roku učitele angličtiny. Krásně se to potkalo,“ směje se. „Kargyacké děti zůstaly v mém srdci dodnes. Byla jsem se ve vesnici znovu podívat vloni v květnu a podařilo se mi pro školu získat požehnání od Jeho svatosti dalajlamy.“ Zamyslí se: „Chtěla bych, aby byly děti hrdé na svou samostatnost i prostředí, ve kterém žijí. Jsou velmi šikovné. Od první třídy se učí čtyři jazyky, bodik – místní variantu tibetštiny, hindštinu, urdštinu a angličtinu. Školu mají rády.“

Povídání s Blankou mne hřeje u srdce. Přiznám se totiž, že mám k pomoci rozvojovým zemím často výhrady. Mnohdy  vyvážíme výdobytky západní civilizace zcela bez ohledu na místní kulturu a skutečné potřeby lidí. Komu vlastně pomáháme? Lidem v rozvojových zemích nebo sami sobě, hledajíce v aktu pomoci smysl svého vlastního života?

Sluneční škola v Kargyaku ukazuje, že to jde i jinak. Je k tomu ale potřeba pokora, citlivost a ohleduplnost, tedy vlastnosti, které na Západě zatím příliš v módě nejsou. To, že někdo neumí psát, bydlí v hliněném domě a topí jačím trusem, přeci nemusí znamenat, že je méněcenný! Na život v Malém Tibetu se můžeme podívat i jinak: místní lidé dokáží přežít v neuvěřitelně nehostinných podmínkách, jsou zcela soběstační, dokonale recyklují v podstatě naprosto všechno a jejich kultura obohacuje celý svět. Kdo z nás neslyšel o tibetském buddhismu?

Je ovšem nejen třeba, abychom si lidí v Kargyaku vážili my. Především je zapotřebí, aby si sebe sama vážili oni. A až budou stát tváří v tvář pozlátkům technické civilizace, všem těm počítačům, mobilním telefonům a rychlému občerstvení, aby si dokázali uvědomit, jakou hodnotu mají pro ně i pro nás pro všechny jejich vlastní tradice a kořeny. A právě k tomu může výrazně pomoci Sluneční škola v Kargyaku a hlavně lidé, kteří v ní pracují a pomáhají. Místní učitelé i zahraniční pomocníci jako je Blanka.

S Blankou Nedvědickou si povídala Lucie Nováková www. komplexnimysleni.cz