Strom života - červen - Vladimír Kubík

V červnu v rámci projektu ARBOR VITAE - Strom života jsme ocenili semilského výtvarníka a dokumentaristu Vladimíra Kubíka. 

Slavnostní předání ceny proběhlo v úterý 23. 6. 2015 v 19:30 v v Zebra klubu Liberec na adrese U nisy č.p. 713 - naproti Krajskému úřadu (mapa zde)

Šlo o poslední setkání s oceněným v rámci projektu Strom života v této kulturní sezóně. Další projekty se rozeběhnou opět v září.

Filigránsky křehká křídla se klenou obloukem nad něžnou postavou anděla. Jeho bílé dřevěné tělo vypadá téměř nehmotně. Stojím před ním se zatajeným dechem, protože mám strach, aby se pod proudem vydechnutého vzduchu nerozplynul. Na stěnách okolo visí nespočet dalších andělských postav. Jsou stejně neskutečně éterické a něžné. K rozhovoru usedáme v kuchyni, nad hlavou nám visí kříž s Kristem.
„Ti andělé jsou vlastně jen takové zbytky. Když dělám nějaké větší práce, často zbývají odřezky v různých úhlech. Tak z nich dělám anděly,“ vypráví s nedbalou samozřejmostí výtvarník.

Opravdu? Celou dobu rozhovoru se nemohu zbavit dojmu, že pod lehce drsnou slupkou člověka, který sedí proti mně na druhém konci stolu, se skrývá křehký a hluboký prostor něhy, do kterého se bojím i jen nahlédnout, abych svou neopatrností neublížila.
Vladimír Kubík se narodil v Turnově, ale životní cesty jej záhy zavedly do Prahy.
Po studiích na Filmové akademii múzických umění pracoval až do počátku devadesátých let ve Filmovém studiu Barrandov. Když se
v roce 1991 odstěhoval do Semil, přinesl si s sebou nejen elán dělat něco ku prospěchu všech, ale také odborné zkušenosti z natáčení filmů a dokumentů.

Začal pracovat na městském úřadě jako vedoucí odboru školství a kultury a postupně stál u zrodu mnoha kulturních akcí. Podnítil
i založení občanského sdružení Cervus Semilensis, jehož cílem je podporovat všeobecně prospěšné kulturní aktivity. Zaujme vás více staročeská pouť, soutěž ve cvrnkání kuliček, sjezd koloběžek, vzpomínkové setkání u příležitosti 17. listopadu, masopust nebo mistrovství v přípravě kysela?
Jako jedna z nejvtipnějších akcí mi přišlo setkání měst či obcí, které mají ve znaku parohaté zvíře. Cervus Semilensis je totiž latinský název pro jelena semilského, kterého má město ve znaku.

Vladimírův odchod z Prahy na venkov pro něj ale neznamenal konec práce s filmem. Sám, jen tak s kamerou v ruce, mapuje životy obyčejných lidí, ať už to jsou pěstitelé krajové odrůdy zelí, nebo obyvatelé nedaleké vesničky Bzí.
„Mám to rád jedna ku jedné. Držím kameru v ruce a lidé si se mnou povídají z očí do očí. Nerad manipuluji otázkami. Spíše je nechávám, aby řekli to, co sami mají na srdci.“
Kéž dokážeme být my všichni tak ohleduplní k ostatním jako Vladimírovy dokumenty. Kdosi moudrý řekl, že mít rád svého bližního znamená poskytnout mu prostor, aby mohl být tím, čím je; aby mohl sám sebe svobodně rozvinout, což by bez naší láskyplné ohleduplnosti nikdy nedokázal.

Tak ať nám při tom pomáhají všichni filigránsky křehcí andělé.

S Vladimírem Kubíkem si povídala Lucie Nováková www. komplexnimysleni.cz