IN LACK ECH


Strom života - květen - Zuzana Hanková

Strom života - květen - Zuzana Hanková

V rámci projektu ARBOR VITAE - Strom života jsme v květnu ocenili paní Zuzanu Hankovou - zdravotní sestru z liberecké nemocnice, která několik měsíců působila jako dobrovolnice v Keni pod záštitou humanitární organizace ADRA. 

Slavnostní předání ceny proběhlo v úterý 26. 5. 2015 v 19:30 v v Zebra klubu Liberec na adrese U nisy č.p. 713 - naproti Krajskému úřadu (mapa zde)

Patronem večera byla novinářka a publicistka Petra Procházková.

 

„Nejela jsem zachránit svět, ale dělat svou práci. Hodně jsem se na cestu psychicky připravovala. Jsou věci, které změnit nemůžete a musíte je přijmout takové, jaké jsou.“

Sympatická mladá žena usedá na pohovku pokoje pro sestry v liberecké nemocnici a vrací se ve vzpomínkách do loňského roku, kdy strávila měsíc jako dobrovolnice v české nemocnici v Keni. O svém pobytu v Itibo v oblasti Nyamira vypráví s takovou samozřejmostí
a lehkostí, jako by se jednalo o cestu na Lipno. „Nemocnice leží v horách a scházejí se sem lidé z celého okolí. Na počátku byla iniciativa zdravotníka Aleše Bárty, kterého podpořila humanitární organizace ADRA. Nedaleko Viktoriina jezera našel chátrající nemocniční zařízení, které začal se zahraniční pomocí opravovat a rozšiřovat. Projektu se velmi daří. V loňském roce byl dokonce postavený nový pavilon s lůžkovým oddělením, jednotkou intenzivní péče a operačním sálem.“

„Je něco, co Vás v Africe překvapilo?“ ptám se. Sestřička váhá jen chvilku: „Africké ženy. Nesou na svých bedrech celou Afriku. Muži tu nedělají skoro nic nebo vůbec nic. Ženy pracují na poli, starají se o domácnost, rodí, vychovávají děti... Vzpomínám si, jak jsme šli jednou kolem kostela. Místní pěvecký sbor tu zrovna nacvičoval nějakou píseň. Najednou jsem si uvědomila, jak ty ženy vypadaly krásné, hrdé a svobodné. Dodnes ten okamžik vidím živě před sebou.“

„Afričané jsou hrozní bordeláři. Raději si moc nepředstavuji, jak vypadá nemocnice, když tam český personál zrovna není. Pamatuji si
na sklad materiálu. Byl tam neuvěřitelný binec. Pokud jste chtěli něco najít, museli jste se
doslova brodit hromadami krabic,“ při vzpomínce se Zuzka rozesměje. „Jako staniční sestra mám ráda ve věcech pořádek. Jednou mi Afričané připravili překvapení. Když jsem přišla do práce, řekli, že pro mě mají dárek, a s potutelným úsměvem mne vedli do skladu. Všechno bylo dokonale uklizené!“

Ne všechny vzpomínky jsou takto milé. „Nedaleko je ještě jedna keňská nemocnice ve městě Nyamira, ale podmínky v ní jsou mnohem horší, než v té naší. Jednou jsme do té vedlejší nemocnice vezli ženu s akutním krvácením. Zrovna když jsme přijeli, tak vypnuli proud. Čekali jsme v naprosté tmě v nevlídné přijímací místnosti, držela jsem pacientku za ruku a cítila, jak ji pomalu opouští život. Bylo to hrozné.“„Mnoho lidí je tu nakaženo virem HIV. Dokonce i hodně dětí. O nemoci se vůbec nesmí mluvit. Když jsme měli podezření, řekli jsme sestře Elizabeth, že chceme vyšetření na ‚tu nemoc‘.“

„Co Vám Afrika vzala a dala?“
„Vzala mi kus zdraví. Chytla jsem něco do nohy a zdravotní problémy pokračovaly ještě dlouho po návratu. A co mi dala?“ Zuzka chvíli přemýšlí: „Uvědomila jsem si, v jakém blahobytu žijeme a jakými hloupostmi se často trápíme. Spoustu věcí jsem prostě přestala řešit.“

Když scházím dolů po nemocničních schodech, říkám si, jaké by to bylo krásné, kdybychom dokázali takto prakticky a bez velkých řečí přikládat ruku k dobrým věcem. Nikdo z nás tu není pro to, aby zachraňoval svět. Ale když pomůžeme, kde je třeba, můžeme proměnit jeho malý kousek a s ním i nás samé.

Se Zuzanou Hankovou si povídala Lucie Nováková www. komplexnimysleni.cz