IN LACK ECH


Strom života - březen - Spolek pro kulturu a krajinu Frýdlantsko

Strom života - březen - Spolek pro kulturu a krajinu Frýdlantsko
V březnu v rámci projektu ARBOR VITAE - Strom života jsme za jejich činnost ocenili Spolek pro kulturu a krajinu Frýdlanstko. Slavnostní předání ceny proběhlo v úterý 31. 3. 2015 v 19:30 v prostorách Zebra klubu v Liberci na adrese U nisy č.p. 713 (naproti Krajskému úřadu).
Hostem večera byl cellový soubor Ponticello ze ZUŠ Liberec.



Sedím v kavárně kina Varšava s historikem Janem Heinzlem ze Spolku pro kulturu a krajinu Frýdlantsko a povídáme si o pomníčcích, kamenech a křížích, které pod jejich rukama získaly zpět svou ztracenou krásu. Jan vzpomíná:

„ ‚Patere, na poutní cestě jsou zase rozvalená Boží muka. Měl byste je opravit,‘ řekl jsem někdy v roce 2002 Miloši Rabanovi v bývalém klášteře v Hejnicích, kde jsem tehdy působil. A on mi odpověděl: ‚Proč bych je měl opravovat já, udělej to ty.‘ Dnes vím, že jeho bezprostřední reakce je hlubokou pravdou. Němé artefakty minulosti, často cíleně ničené, zanikající a mnohdy stojící na zanedbaných pozemcích dnešních správců, totiž nestavěla žádná církev, ale lidé. Zde žijící, hospodařící v generacích. Byl to jejich projev zbožnosti, díků a zajisté také vyjádření jejich spojení s domovem.
V té samé době jsem se seznámil i s Jitkou Doubnerovou a Blaženou Huškovou, které mě lákaly do občanského sdružení Frýdlantsko, jež vzniklo nedlouho před tím. Pater Raban by asi řekl: „Bylo to Boží řízení,“ neboť nejen že jsem tehdy vstoupil do Frýdlantska, ale začal s pomocí mnoha dalších obnovovat Boží muka a pomníčky v okolí Hejnic.“

„Proč to dělám? Až budu jednou starý, třeba půjdu se svými dětmi k některému z opravených pomníčků a budu mít hezký pocit, že po mně něco smysluplného zůstává. Toto není z mé hlavy, je to krásná myšlenka Jana Hakena staršího. Svými činy píšeme historii krajiny, zanecháváme v ní stopu, vzkaz těm, kdo přijdou po nás a současně děkujeme všem, kteří tu byli před námi.“

Naši dávní předkové zacházeli s krajinou mnohem ohleduplněji a citlivěji než my. Svědčí o tom malebná městečka, vesnice s kostelíky, barokní statky, křížky v polích. Nedávná doba všechna pouta přetrhala. Do paměti krajiny vyryla sebevědomá lidská civilizace hluboké jizvy. Co zbude po nás a naší době? Dálnice? Plechové tovární haly rozeseté v polích? Prosklená nákupní centra na okrajích měst? Z našich životů se navíc během posledního století vytratila svátečnost i posvátnost. Podobně jako se naše dny slily do jednotvárné šedi bez rozlišení všedního a svátečního, zapomněli jsme také na posvátnost míst. Kouty krajiny k nám již dávno nepromlouvají svým vlastním jazykem, ztratili jsme schopnost naslouchat i cítit. Při pohledu na opravené pomníčky mne však napadá, že se doba možná začíná opět měnit.

Jan a jeho přátelé se nezabývají pouze kamennými připomínkami minulých dob. V loňském roce uspořádali mnoho akcí připomínajících Franze hraběte Clam-Gallase, posledního potomka zmíněného šlechtického rodu a velmi ušlechtilého člověka, jehož stopy nese Liberecký kraj dodnes.

„Hrabě se nikdy nepovažoval za vlastníka svých ‚panství‘ Frýdlant, Liberec, Grabštejn a Lemberk, cítil se být jeho správcem. Za toho, jehož povinností je předat následující generaci svěřený majetek v pořádku. Nešlo však jen o majetek, ale také o odpovědnost k lidem zde žijícím,“ vypráví Jan a mne napadá, jak hluboce je současná správa mé země poznamenána neschopností cokoli dlouhodobě naplánovat a udržovat.

K jedné z nejkrásnějších akcí během roku Franze Clam-Gallase patřila Mozartova zádušní mše v Hejnickém chrámu. Téměř přesně 85 let po úmrtí hraběte stojíme pod mohutnou barokní kupolí, kostel je nacpaný k prasknutí. K ambonu přichází historik Milan Svoboda: Dejme si pozor na to, co po nás zůstává, jakou zanecháváme stopu, ať již fyzickou či ve vzpomínkách našich blízkých.
Když osmdesátičlenný sbor začne zpívat Dies irae, běhá mi mráz po zádech.   

S historikem Janem Heinzlem si povídala Lucie Nováková www. komplexnimysleni.cz